Historie plemenného standardu

Na počátku domestikace šlechtili lidé psy především kvůli jejich povaze a výkonu při lovu, vzhled byl až na druhém místě. Dnešní plemena se naopak vyznačují velkou variabilitou ve vzhledu. Stačí se podívat na miniaturní čivavy ve srovnání s obřími irskými vlkodavy.

Například v Asii existuje dlouhá tradice šlechtění pro vzhled. Již před pěti tisíci lety byli pro ozdobu čínských císařských paláců šlechtěni malí „polštářoví psi“. Proces miniaturizace plemen vedl k vývoji trpasličích psů, kteří si během staletí získali velkou oblibu mezi šlechtou. A jsou oblíbenými mazlíčky i v dnešní době. Šlechtění různých plemen psů se rozjelo především v období průmyslové revoluce. Na sklonku 19. století bylo vystavování psů oblíbenou zábavou. Šlechtitelé se více zaměřovali na vzhled a tak rostl počet a zároveň rozmanitost nově uznaných psích plemen.

Vzhled plemen se standardizoval

Díky šlechtění zůstaly základní typy psů po tisíce let v podstatě stálé. Přesto se nikdo nepokusil definovat oficiální psí plemeno, zlom nastal v roce 1867, kdy byla uveřejněna práce Psi britských ostrovů. Toto převratné dílo poprvé uvedlo základní charakteristiky 35 plemen psů a zavedla tak pojem plemenného standardu - písemného popisu ideálního vzhledu psa, podle nějž se posuzuje dané plemeno.

Založení Kennel Clubu

Roku 1873 byl v Británii založen první kynologický klub (Kennel Club), který uveřejnil vlastní plemenné standardy pro 40 psích plemen. Kromě toho klub ustanovil další důležité opatření. Pokud má být určité plemeno oficiálně uznáno, musí být registrováno kynologickým klubem.

Americký kynologický klub (AKC) byl založen roku 1883. Evropské sdružení Federation Cynologique Internationale (FCI) vzniklo roku 1911.

Počet psích plemen neustále stoupal, ale protože kynologické organizace působily samostatně, uznávala se v různých zemích různá plemena. Dnes je na celém světe okolo 500 různých plemen (asi 338 jich eviduje FCI, ostatní se řadí mezi plemena neuznaná).

Zdroj: Rádce pro milovníky psů, Paul McGreevy, Argo, 2005