Bavorský barvář

Historie

Standard plemene uvádí: Všichni stopaři a barváři pocházejí z původních loveckých psů, honičů (brakýřů). Všichni čistokrevní honiči jsou v lovecké akci hlasití, umí dobře pronikat terénem, mají velmi jemný nos a jsou jistí při sledování stopy, ať už drobné či velké zvěře. Původně se ze smečky vybrali ti nejspolehlivější a nejjistější honiči, aby na řemeni dohledali ztracené stopy lovené zvěře. Z těch nejposlušnějších a nejklidnějších honičů (brakýřů) byli vyšlechtěni tzv. vodící psi (kteří pracovali výhradně na studené stopě zdravé zvěře) a barváři (kteří pracovali výhradně na pobarvené stopě poraněné zvěře a byli považováni za „zkažené vodící psy“). Postupným křížením s plemeny geneticky blízce příbuznými vznikl na konci 18. a na začátku 19. století dnešní hanoverský barvář. Po roce 1848, tzn. po zániku velkých loveckých revírů a po zřeknutí se původních způsobů lovu ve prospěch lovu na čekané a při šoulání a po zkvalitnění palných zbraní, ke kterému v této době došlo, bylo třeba mít psy, kteří pracují „po výstřelu“. Ale především v obtížných podmínkách horských loveckých terénů bylo nezbytností mít psy, kteří při schopnosti pracovat na dlouhé šňůře zůstali dostatečně odolní, ostří a hlasití při pronásledování zraněné zvěře. V těchto oblastech se potvrdilo, že hanoverský barvář je příliš těžkopádný. Aby docílil potřebných výsledků v obtížných horských revírech, baron Karg-Bebenburg z Reichenhallu vyšlechtil po roce 1870 psa výrazně lehčího, který vznikl křížením hanoverského barváře s lehkými plavě zbarvenými horskými honiči. Tito psi postupně nahradili ostatní plemena v horských loveckých revírech, a to takovým způsobem, že dnes se tam bavorský barvář stal klasickým pomocníkem myslivců a lesníků. V roce 1912 byl založen „Klub bavorského barváře“, jehož sídlo bylo v Mnichově. V Německu tento klub zůstal dodnes jediným klubem, zodpovědným za chov tohoto plemene.

Využití a povaha

Tento lovecký pes má klidnou a vyrovnanou povahu. Je oddaný svému pánovi, vůči cizím lidem se chová rezervovaně. V chovu se upřednostňují psi s pevnou povahou, kteří jsou si jisti sami sebou, jsou nebojácní a učenliví a nejsou ani bázliví, ani agresivní. Je to pes hlavně jednoho pána. Jako hlídač spíš upozorní, než že by vyloženě bránil teritorium. Je pracovitý, přátelský a inteligentní. Domácí zvířata má tendence lovit, pokud na ně není zvyklý od malička.

Vzhled

Je to celkově harmonický, lehčí, velmi pohyblivý, svalnatý pes střední velikosti. Trup je poněkud delší než je kohoutková výška a hřbetní linie se mírně zvedá směrem k zádi. Je postaven na ne příliš vysokých končetinách. Hlava je nesena vodorovně nebo mírně nad linií hřbetu, ocas je nesený vodorovně nebo šikmo spuštěný směrem k zádi. Hlava je poměrně široká, nepatrně klenutá, střední rýha je zřetelná a nadočnicové oblouky jsou výrazné. Nosní houba je černá nebo tmavě červená. Čenichová partie je od očí poněkud odsazená. Je o něco kratší, než mozkovna, dostatečně široká, nikoli špičatá. Nosní hřbet je mírně klenutý nebo rovný. Oči jsou jasné, s živým pohledem, nejsou ani příliš velké, ani moc kulaté. Jsou tmavě hnědé nebo o něco světlejší. Uši dosahují maximálně k nosu. Jsou silné, nasazené vysoko, široké v místě nasazení a na konci zaoblené. Krk je střední délky, silný, má mírný lalok. Hrudník je středně široký, s výrazným předhrudím. Ocas je středně dlouhý, dosahuje maximálně k hlezennímu kloubu. Hrudní končetiny při pohledu zepředu jsou přední nohy rovné a postavené rovnoběžně. Pánevní končetiny mají silné kosti. Při pohledu zezadu jsou rovné a rovnoběžně postavené. Srst je rovná a přiléhavá, středně drsná, málo lesklá; na hlavě a na uších je jemnější. Zbarvení je tmavě červené, jelení červeň, červenohnědé, červenožluté, také plavě žluté až žemlově zbarvené; červeno-šedé (jako zimní srst jelena), také s pálením nebo tmavou příměsí.

Kohoutková výška: Psi: 47 – 52 cm

Feny: 44 – 48 cm

Péče

Co se týče údržby srsti, nepotřebuje žádnou zvláštní péči. Vzhledem k tomu, že se jedná o loveckého psa, měl by být využívám k tomu, pro co byl vyšlechtěn. Dlouhé procházky ani hodina agility týdně mu nestačí. Výcvik barváře není snadný. Barváři mají totiž mezi loveckými psy zvláštní postavení, protože zůstali přísnými specialisty pro dosledy (zejména jelení zvěře). Pes potřebuje pracovat se svým pánem a projevit svůj výborný nos a lovecké schopnosti.

Zdroj: FCI - Standard Nr. 217 / 01. 04. 1996 / D

Foto: maxpixel.freegreatpicture.com