Našemu Royíkovi jsou čtyři roky. Jeho celé jméno zní El Roy Cacobes a patří do plemene cane corso italiano. U mnoha lidí, kteří ho neznají, sice vzbuzuje svým mohutnějším tělem a čenichem respekt, ale pro naši rodinu je tím nejhodnějším a nejmilejším psem, jenž zkrátka neumí být zlý. Přesto jsme v loňském roce zjistili, že přece jenom existují lidé, kteří mu příliš sympatičtí nejsou, a to muži v uniformách a zejména s těžkými kanadami na nohou.
Vždy jsme si přáli, aby náš pejsek poslouchal, byl vychovaný a vycvičený. V roce 2006 jsme tedy prošli zkouškou základní ovladatelnosti psa. Možná to byl právě výcvik, při kterém si Royík vytvořil negativní postoj ke kanadám a uniformě. S touto zvláštností jsme se poprvé setkali před dvěma lety, kdy byl náš pejsek ještě štěně. Vlastně ji objevila moje žena. Byla tenkrát s Royíkem na dlouhé procházce. Šeřilo se a začali již svítit lampy. Právě se vraceli domů, když našeho psa strašlivě vylekal hlídač, který stál za rohem jedné budovy. Ten začal okamžitě štěkat, vrčet a dokonce se hlídačovi zakousl do boty. Nic mu ale naštěstí neudělal. Nikdy předtím se nám nic podobného nestalo. Moje žena, která s Royíkem tráví několik hodin denně, také nebyla zvyklá, aby na někoho podobným způsobem „vyjel“. Překvapilo ji, že to naše neškodné štěňátko vůbec vycenilo zuby. Tehdy nás vůbec nenapadlo, že problém byl v „mundůru“ a kanadách, které měl hlídač na sobě.
Teprve v loňském roce jsme si příčinu jeho překvapivého chování ujasnili. Royík měl totiž opět možnost na svůj nepřátelský postoj k uniformovanosti poukázat.
Právě jsem si četl, když má žena přiběhla domů a spustila: „Představ si, co se nám s Royíkem dneska stalo. Tomu nebudeš věřit!“ Posadila se ke mně a začala mi vyprávět, jak se s naším pejskem vydala do nedalekého parku. Bylo léto a chýlilo se k večeru. Royík ten den neměl košík. Pokud je pes na vodítku, tak ho mít nemusí. Má žena stále tvrdí, že nikdy nevíte, kdy se vám takto velký pes bude hodit, a to především při dnešní neustále vzrůstající kriminalitě. A já s ní souhlasím. Tentokrát to ale způsobilo komplikace strážníkovi, který jen ve zdejším parku přišel ověřit povinné čipování psů. Slušně pozdravil a zeptal se, zda by mohl pejska zkontrolovat. Žena samozřejmě svolila. Royík seděl vedle ní a ani se nepohnul. Strážník se choval velice přívětivě, ale měl jeden nezanedbatelný nedostatek – uniformu a černé kanady. A ty se začaly pomalu k našemu pejskovi blížit. Jakmile k němu strážník přistoupil a vytáhl čtecí zařízení ke kontrole čipu, vycenil na něj Royík zuby. Okamžitě bylo vidět, kdo je v této situaci pánem. Nic jiného však neudělal. Nezavrčel a ani neštěkl. Jen stále seděl a nehýbal se. Strážník ale okamžitě ustoupil zpět a zděšeně vyhrkl: „To asi nepůjde že? Asi ho nebudu moci zkontrolovat.“ Mé ženě ho bylo líto. Neměla v tu chvíli u sebe košík, aby mu nepříjemnou situaci ulehčila. Pokusil se ještě o jeden krok. Pes opět nenaznačil sebemenší pohyb. Jeho nepřátelský pohled a ostré zuby se ale strážníkovi nezamlouvaly a dostal strach. „Víte, mému psovi se nelíbí uniforma a vaše boty. V tom bude ten problém,“ upozornila ho žena. Strážník jen přikývl. „Nic podobného se mi ještě nestalo,“ řekl zarmouceně. Byla to opravdu prekérní situace. Jelikož jsme ale neprovedli nic špatného, vše nakonec vyřešil domluvou a nakonec se tomu společně zasmáli. Když jsme tuto situaci pak se ženou rozebírali, uvědomili jsme si, že se náš pejsek vlastně nezachoval špatně. Svou paničku jen chránil. Od té doby se ale lidem v uniformách raději vyhýbáme a pro všechny případy s sebou nosíme i košík.
Pavel Klega
náměstek pražského primátora
Napsáno: 1.4.2009 08:12:50