Můj život s Benem


Naše čtenářka nám poslala svůj dojemný příběh o milovaném psovi Benovi:

Každý, kdo někdy vlastnil psa, kterého si vážil, ví, jaké to je psa milovat. Někdo ho má jako hlídače, jiný jako člena rodiny. A pro člena rodiny je vždy potřeba udělat maximum.

 

Psí život je bohužel velmi krátký, a proto mnozí z nás měli v životě více psů, které svým způsobem milovali. Každý z nich byl jedinečný, a ať byl jakýkoli, byl členem rodiny. Vždycky se ale najde jeden, který byl jedinečný, ale možná je to právě tím, v jakém období našeho života s námi žil. Ten můj milionový pes, se mnou prožil pubertu, dospívání a dospělost. Důležitou etapu života, kterou jsem si bez něho nedokázala představit. A jak to všechno začalo?

 

Příchod na svět

Byl 22. červen 2004. Je to tak dávno, že vlastně nemohu říct, co jsem ten den dělala a zda pro mě byl něčím významný. Prostě normální den desetileté holky, stejný jako každý jiný. Dovoluji si říct, že tehdy byla jiná doba. Doba kdy si desetileté děti ještě uměly hrát s hračkami a ne jen s telefony. Ačkoli si nepamatuji, se kterou panenkou jsem si v ten den hrála, byl to významný den. A to hodně, protože kdesi na předměstí v Napajedlích u Zlína se narodilo sedm chlupatých štěňátek labradorského retrívra. Tři černá, tři žlutá a jedno hnědé. Tím byl můj život navždy ovlivněn.

 

Odchod Bena prvního

Nepamatuji si nic z té doby, je to příliš dlouho, nebo možná se to léto neudálo nic zvláštního, co by se mi mělo vrýt do paměti. Tedy až na srpen. Tehdy jsme měli jedenáctiletého Dalmatina Bena. Jednoho dne byl divný a nežral. Po dalších vyšetřeních bylo zjištěno, že mu selhávají ledviny. Jediné možné řešení tedy bylo utracení. A tak jsme také učinili. Byl to skvělý pes, který si samozřejmě zaslouží také svůj příběh, ale bohužel jsem byla příliš malá na to, abych mohla něco napsat, protože mám minimum vzpomínek. Vím, že jsme spolu rostli a já měla šťastné dětství se skvělým psem. Čest jeho památce.

 

Vysněný labrador

O prvního Bena dalmatina jsme přišli koncem srpna. A ačkoli to je možná nefér, chtěli jsme co nejdříve zahnat bolest, proto jsme již druhý den po jeho odchodu hledali nové štěně. Námi vysněného labradora. Tehdy ještě v tištěné inzerci jsme velkou náhodou mezi jokšíry a jezevčíky narazili na štěňata labradorů. Neváhali jsme a vyrazili na návštěvu. Jak to tak bývá, rodiče neřekli: „jedeme si pro psa, ale pouze jedeme se podívat“. Po příchodu na dvůr jsme byli oslněni láskou. Přivítala nás labradoří maminka a tři malé kuličky- jeden černý pes, jedna černá fenka a jeden žlutý pes. Já jsem chtěla černého, ale když jsem tam přijela a viděla ty chlupáčky, chtěla jsem všechny. Chtěli jsme psa, nikoli fenku, proto výběr zůstal na mě. Já jsem si měla zvolit, kterou chlupatou kuličku si odvezeme domů. Nevěděla jsem, a tak jsme udělala tu nejspravedlivější věc. Klekla jsem si na zem a řekla jsem, ten kdo u mě bude jako první, je náš. Všechna štěňátka se na mě nahrnula, ale pouze jeden z nich byl nejrychlejší. Byl to žluťásek. Chytl mě za cop a nechtěl pustit. Pamatuji si, jak jsem se válela po zemi, protože mě nechtěl pustit a pán povídal a nevšímal si mě. Tak moc k nám tohle štěně chtělo. My jsme si ho nevybrali, to on si vybral nás. Tím jsme získali toho nejlepšího parťáka do života. Bena číslo dvě.

 

Život s tím nejlepším psem

Ihned ten víkend jsme jeli na pouť k tetě, kde začal poznávat svět. Byl to malý labradoří macíček. Nebyl s PP, ale vypadal tak. A ani odborníci nepoznali, že není papírový. Byl prostě nádherný. Už odmalička jsme s ním chodili do lesa, kde poznal nespočetně psích kamarádů, bez kterých se postupem času neobešel ani na den. Všichni, kdo měli labradora, nám vyprávěli, jak jim všechno zničili a rozkousali. Docela jsme to nechápali, neboť labradory jsme měli za velká zlatíčka. A to i štěňata. Vždyť doma jsme jednoho měli a vůbec nic nám nikdy nezničil. Neskákal, nekousal nábytek, kytky ani nic, co neměl. Nehrabal díry na zahradě, neutíkal. Kromě plyšáků, nikdy nezničil žádnou hračku. Pískací a gumové hračky moc nemusel, za to ty plyšové miloval po celý svůj život. Měl tolik příležitostí nám zdemolovat dům i zahradu, ale nikdy to neudělal. Už od štěněte se choval vzorově. Byl velmi učenlivý. Bohužel jsem byla ještě dítě, a tak jsem si jeho štěněcí věk užívala hlavně hrátkami s ním a na výchově jsem se téměř nepodílela. A vlastně si moc věcí ani nepamatuji.

 

Psí puberťák

Jak to tak u štěňat bývá, rostou nám před očima. Benoušek rostl jako z vody, až z něho jednoho dne nebylo štěně, ale psí puberťák. Pravdou je, že v jeho pubertě už trochu pozlobil. Chodili jsme s ním do nedalekého potoka, kde se seznamoval s vodou a ihned nám dal najevo, že ji miluje. Miloval ji natolik, že tam mamce občas utekl. Ano, párkrát na procházce utekl i jinam než do vody. Vždycky se naštěstí vrátil. Chtěla jsem s ním chodit na procházky sama, ale byla jsem dítě, co nemá sílu a on byl mlaďoch nabitý energií, a proto naše procházky často nedopadly dobře. Nikdy jsem ho z vodítka nepustila, protože jsem měla strach, že mi uteče. Jenomže když viděla psa, chtěl za ním, a to už potom nebral ohled na to, že jsem tam já a držím vodítko. Prostě utíkal. Snažila jsem se zapřít hrdinsky o strom, ale ne vždy byl nějaký nablízku. To jsem potom dojela po břichu až ke psovi. Ben byl šťastný, že si bude hrát se psím kamarádem a já jsem se domů vrátila s brekem, odřená a celá špinavá. Teď na to vzpomínám s úsměvem na tváři. Byl to mladý ďáblík, ale nesrovnatelný s ostatními. Jeho povaha byla jedinečná.

 

Z psa venkovního se stal pes domácí

Život s ním byl, jako kdybych žila s dobrým přítelem. Ale vlastně já jsem žila s přítelem, tím nejlepším. Byl důležitým členem naší rodiny. Jeho nejoblíbenější způsob ležení byl na žabáka. Tím pobavil každého. Původně měl mít svoje místo venku v kleci, ale již po prvním dni jsme to vzdali. Věděli jsme, že on nebude nikdy venkovním psem. A taky že nebyl. Naučili jsme ho, že svoje místo má v kuchyni. Nesměl nikam jinam a to respektoval. Já jsem měla ale příliš měkké srdce, takže to respektoval pouze v případě, že taťka byl doma. Jakmile se zaklaply dveře, celý dům bylo jeho království. Já jsem si ho tak naučila a vlastně jsme byli sehraná dvojička. Brávala jsem si ho do pokoje. Nikdy mi nebylo lépe, než když tam byl se mnou. Cítila jsem se bezpečně. Kolikrát jsem byla sama doma a slyšela jsem někoho chodit po domě a pak na mě ve dveřích vykoukla jeho hlava a jakoby se mě ptal: Můžu tu být s tebou? Ano, samozřejmě že mohl. Přišel ke mně, olízl mě, položil mi na klín hlavu a byly jsme dvě spokojené duše. Pak prolezl celý můj pokoj, aby zjistil, zda jsou nějaké novinky za těch pár dní, co tam nebyl, vzal si mého plyšáka zlatého retrívra z postele a žužlal ho. Přesto že miloval plyšáky a vždy je rozcupoval, toho mého nikdy nerozkousal. Asi snad věděl, že je můj a pouze mu ho půjčuji. Když jsme náhle uslyšeli přijíždět auto, byli jsme tou nejsehranější dvojicí. Stalo říct „taťka je doma“ a už se zvedal a utíkal na místo a já jsem kmitala za ním a zahlazovala chlupaté stopy. Byla jsem frajerka, když jsem si myslela, že to je naše tajemství, které nesmí vyjít na povrch. Rodiče ovšem vždycky poznali, že jsem měla Bena v pokoji. Jsou to pro mě krásné a neuvěřitelné vzpomínky, protože tenhle pes pro mě byl největším darem. Vzpomínek mám tolik... Tak moc bych je všechny chtěla vypsat, ale najednou jako by byly ukryty příliš hluboko a tam měly zůstat.

 

Cesty a psí hotel

Sice jsem už byla velká na to, aby pro mě mamka chodila do školy, ale bála se mě pouštět samotnou přes koleje a hlavní cesty, a tak každý den vzala Bena a čekávali mě na mostě. Už zdálky, když jsem je viděla, mi bilo srdce radostí, jaké štěstí to mám. Bena jsme s sebou brávali téměř kamkoli to šlo, k tetám, na chatu, jednou jsme ho vyvezli na louku, kde viděl poprvé koně. Miloval jízdu autem, a když se mu řeklo „pojedeš autem“ nebo „půjdeš do lesa“, museli jste tento slib splnit. Čeho hodně lituji je to, že jsme ho museli dvakrát umístit do psího hotelu v době naší dovolené. Když se odtamtud vrátil podruhé, zapřísahali jsme se, že už ho tam nikdy nedáme. Muselo to pro něj být hrozné, najednou byl na dva týdny zavřený v kotci a nevěděl, co se děje, a jestli se vůbec někdy vrátíme. Teď, když to píšu, mám v očích slzy, protože si uvědomuji, jak moc jsme ho museli zradit a ublížit mu tím. Ublížili jsme jeho zlatému srdíčku. Když nás viděl, odpustil nám. Ale já jsem si tohle neodpustila nikdy.

 

Nové povely

Byla jsem šťastná za mého labradořího přítele. Byl to pro mě nepostradatelný kamarád, kdy jeho ouško mohlo slyšet cokoli a zůstalo to navždy utajeno. Když jsem byla věší a tím pádem i rozumnější, vnímala jsem Bena čím dál tím víc jako důležitou součást mého života. Mé pouto k němu bylo velmi silné, a čím starší jsem byla, tím bylo silnější. Učila jsem ho skákat. Je to asi další věc, které lituji. Šlo mu to jen proto, že mě miloval, tak skákal. V té době jsem si neuvědomovala, že je to pes a ne kůň a že to není dobré pro jeho klouby. Nakonec jsme se skákáním přestali. Říká se, že starého psa novým kouskům nenaučíš, ale to je zvláštní, neboť asi v šesti letech jsem Bena naučila povel štěkej, na což jsem do dnešního dne velmi hrdá.

 

Milovat

Milovali jsme Bena a Ben miloval nás, o tom není pochyb. Ale co ještě on miloval? Možná to, co milují i jiní psi...

Miloval procházky - Především ty, které směřovaly do lesa, který máme za domem. Chodil tam tak rád, že když jsem se s ním vracela domů, po příchodu za branku si lehl a nechtěl jít domů. Třeba i hodinu vydržel být nahoře na zahradě a nejít dolů. Mohla jsem ho nalákat na cokoli. Ale ignoroval mě a dolů sešel, až on sám uznal za vhodné. Byl snad uražený, že procházka byla příliš krátká? Možná, ale na něho se nešlo zlobit. Mu bylo všechno odpuštěno.

Miloval vodu - Plavání byla jeho záliba, ale jednou jsme ho pustili do přehrady, kde plaval směrem od nás, a když plaval nazpět, byl tak vysílený, že už nemohl. V tu chvíli jsem byla odhodlaná pro něho skočit. Ale on nakonec z posledních sil doplaval sám. Řekla bych ovšem, že mnohem radši než plavání měl čvachtání ve vodě a to v tom stylu, že mu stačilo mít vodu po břicho a byl spokojený. Byl to prostě vodomil, který ovšem neměl rád stříkání z hadice. A jezírko, které jsme měli na zahradě? Tak toho se bál, možná kvůli rybám, ale nikdy do něj neskočil a vyhýbal se mu doslova obloukem.

Miloval suchý rohlík - Možná byste se divili, kolik srandy může být s obyčejným rohlíkem. Hlavně když si o něj pes sám dokáže říct. Vždy, když jsme Bena pouštěli na zahradu, zastavil se u místa, kde máme pečivo, a čekal. Nešel ven, dokud nedostal rohlík. S rohlíkem si potom pár minut házel, přehazoval, žužlal, dováděl a pak ho snědl.

Miloval plyšáky - Nikdy v životě nezapomenu na jeho radost v očích pokaždé, když jsem mu dávala nového plyšáka. Pro mě to byla stejně velká radost. Opatrně ho žužlal, pak si na něho položil hlavu a byl to ten nejšťastnější pes pod sluncem. Po nějakém čase ho přestal bavit, tím pádem začal očima a z plyšáka zbyl jen obal. A výplň byla všude kolem. To bylo nejroztomilejší, protože aby to dělal dvanáctiletý psí důchodce? To bylo prostě krásné. Hned po plyšácích dal před všemi jinými hračkami přednost klacku. Z lesa se vždycky vracel s kusem klacku, někdy tak obrovským, že se nevlezl ani do branky. Často taťkovi ukradl kus dřeva, které bylo nachystané do krbu. A taťka se pak divil, kam se polínka ztrácejí.

Miloval psí kamarády - Bez psích kamarádů by to nebyl skvělý den. Měl jich v okolí tolik, že i hodiny dokázal běhat po lese. Nebylo nic hezčího, než ho vidět tak šťastného. On miloval každého psa, který se k němu choval hezky a chtěl si s ním hrát. To by pak pro něho udělal cokoli. Tetin krysařík byl jedním z jeho kamarádů. Ben si lehl a Ferda po něm skákal. Stál mu na břichu a Ben ležel nehybně jako socha. Byla to taková sehraná dvojička. O jeho kamarádech se mu často i zdávaly sny, protože ze spaní hýbal packami, jakoby běžel.

Miloval lidi - Kromě nás miloval snad každého. Dala bych ruku do ohně, že by nikdy nikoho nekousl. Za každým běžel a chtěl se kamarádit. Každého si lehce získal, téměř každý ho zbožňoval. Nikdo mu neřekl jinak než zlatíčko. Člověk mu mohl strčit hlavu do misky se žrádlem a jediná jeho reakce byla olíznutí. On byl pes, který měl srdce na správném místě a věděl to.

Miloval jízdu autem - Miloval ji na tolik, že byl schopen skočit do každého otevřeného kufru. Jednou dokonce skočil i pošťákovi do auta.

Miloval dovádění - Ano já vím, dovádět umí každý pes a každý pes to má rád, ale Ben mě znal natolik dobře, že stačil jediný pohled na něho a on věděl, že je čas na dovádění.

Miloval mouchy a hmyz - Tady bych možná se slovem milovat trošku ubrala. Možná je nemiloval, ale miloval jejich chytání. Vše co letělo, nebo lezlo kolem něho, většinou už po svých neodešlo, ani neodletělo, protože všechny většinou sežral. Stejně tak jako chytání hmyzu ho bavilo škubání pampelišek.

Miloval sezení na schodech - Kde byly schody, tam bylo Benouškovo místo. Byl to jeden z nejvtipnějších pohledů na něho, když jste ho viděli sedět na schodě. Zároveň to byly ale velmi krásné okamžiky, kdy jsem seděla na schodech a on za mnou přišel a sedl si vedle mě. Sedávali jsme tak spolu často a moc ráda na to vzpomínám.

Miloval zvířata v televizi - Často jsem si pokládala otázku, jak pes může v televizi rozpoznat osobu od zvířete? Ale ačkoli nevím, jak je to možné, tak Ben tím byl příkladem. Často si lehl, díval se na telku a čekal, jestli tam bude nějaké zvíře, a když bylo, tak štěkal a chtěl jít za ním. Bylo to velmi vtipné, často jsme ho nemohli ani uklidnit a raději jsme kanál přepnuli.

 

Milionový pes

Jak už jsem psala, Ben byl milionovým psem. Ano, tohle může říct o svém psovi každý, přesto ten můj jím opravdu byl. Byl psem s tak zlatým srdcem. Psa s takovou povahou už bych nikdy v životě nenašla.

Flegmatik - Slovo flegmatik je poměrně rozšířené, ale v tomhle případě je myšleno trošku jinak. Byl flegmatik toho typu, že hodil-li mu člověk kus masa nebi kost, po kterém by se mimochodem spousta jiných psů umlátila, jemu se maso odpinklo od čumáku a spadlo na zem. Následně se na vás podíval, jako by řekl: „To myslíš vážně, že to mám zvedat?“ A po pár sekundách přemýšlení maso s klidem snědl. Několikrát jsem mu na zemi z granulí poskládala slovo „love“ a on čekal na můj povel, že se do něj může pustit. Párkrát jsem mu na packy a hlavu naskládala granule. Kdybych mu tehdy mohla číst myšlenky, asi by si myslel, že jsem úplně padlá na hlavu. Jelikož jsem ho znala jako nikoho jiného, nepřekvapilo mě, že se granulemi nechal bez problému obložit.

Nikdy nepokousal – Reakce zvířat někdy mohou být nevyzpytatelné. Přesto jsem vždycky říkala, že bych dala ruku do ohně, že Ben by nikdy v životě nikoho nekousl. On byl tak obrovské zlatíčko, že ani nevěděl, co slovo pokousat znamená.

Neskákal po nábytku - Často slýcháváme, jak psi skáčou lidem po nábytky, aniž by směli. Benoušek věděl, že to nesmí, ale nikdy jsme mu to vlastně ani nezakázali, prostě by ho nikdy nenapadlo skočit na sedačku nebo postel. V kuchyni jsme nechávali talíř s masem na kraji stolu, protože jsme věděli, že by si nikdy nedovolil vyskočit na kuchyňskou linku.

Neutíkal - Opět musím podotknout, jakým zlatíčkem byl. Jiní psi by při otevřené brance neváhali vyjít do světa. Ben to nikdy neudělal. Když se občas stalo, že se branka otevřela, s úlekem jsem letěla ven, jestli Ben neutekl a on tam vždycky v pohodičce ležel a podíval se na mě, jako by říkal: „Co šílíš, kam bych jako utíkal?“

 

Úrazy, nemoci a důvěra v cizí psy

Přestože byl Beneček velmi hodný a každý pes pro něho byl kamarádem, objevila se i taková psiska, která na něho zcela bezdůvodně zaútočila. Ve svém životě měl pouze dva psí nepřátele. Jeden z nich je malá křížená bestie, která se Benovi při setkání v lese bezdůvodně zakousla dost ošklivě do zadní packy. Možná to bude znít krutě, ale tu malou bestii vedlo dítě, které nevědělo, co dělat, a proto od nás ten pes schytal pár kopanců. Jinak by se packy nepustil. Tehdy byly vánoční svátky a noha si vyžádala veterinární ošetření. Nakonec to bylo několikatýdenní léčení, jelikož se do packy dostala infekce. Nakonec Benkovi zbyla na pacce menší jizvička.

 

Pokousal ho hovawart

Druhým psem byl napaden hned několikrát, ale dodnes pořádně nechápeme, jaký k tomu měl důvod. Jednalo se o stejně starého psa plemene hovawart. Znali se s Benem odmalička, jako štěňata si spolu hrávali a často jsme se potkávali v lese. A pak jednou po Benovi vystartoval. Skočil po něm a držel ho, jelikož byl větší. Tehdy jsme je včas odtrhli a nic vážného se naštěstí nestalo. Ale od té doby už kamarádi nebyli. Ben si to pamatoval a už zdálky na něho vrčel a štěkal. Ovšem musím podotknout, že majitelé psa nebyli zcela normální lidé. Pořídili si tak velkého psa, který potřebuje výcvik a prostor, aniž by si zjistili něco o plemeni a jeho potřebách. Jejich zahrada byla velice maličká a pro takového psa nedostačující, ale ani na tu maličkou zahradu ho nepouštěli. Celé dny byl zavřený doma a párkrát za den se s ním šli projít. Pes byl nevychovaný a zcela nevybouřený a majitele za sebou na vodítku doslova vláčel. Majitelé ho jednoduše nezvládali, a ačkoli věděli, že má sklony k napadání psů, nijak to neřešili a nadále s ním chodili bez náhubku mezi ostatní psy. Nakonec to dopadlo tak, že našeho Benouška podruhé napadl a tentokrát to byl boj. On se Benovi zakousl do ucha, kdy mu pár centimetrů ukousl. Mamka domů přišla s Benem celým od krve. Představte si, že majitelka psa si ještě přišla stěžovat, že jejich pes má odřenou kůži. Že to byla jejich chyba, jejich pes napadl našeho, z našeho psa se valila krev a chybí mu kus ucha, to už ta baba nevnímala. I takové trable někdy jsou. Ben vedl i bez kousku ouška dál svůj plnohodnotný život. Majitelé psovi konečně pořídili náhubek a budu doufat, že takoví lidé si dalšího psa již nikdy nepořídí.

 

Začalo to bolestivostí kloubů

Celkově byl Beneček velice zdravým a akčním psem, ale bohužel každé plemeno má jisté predispozice k nemocem, stejně tak i labradoři. Náš Benoušek byl dost macatý a každý nám říkal, že má nadváhu, ale vždy když jsme se bavili s naším veterinářem, říkal, že labradoři takoví být prostě mají. I v 10 letech byl Ben pořád velmi aktivním psem, ale už na něm bylo vidět, že ho trápí klouby, a proto jsme se snažili ho trošku omezovat, i když to bylo náročné. Pak se jednoho dne vrátil z lesa, kde běhal se svým kamarádem a ťapkal jen po řech packách. Mysleli jsme, že si jen natáhl šlachu. Druhý den byla situace stejná, a tak jsme navštívili veterináře, který mu udělal rentgen a byla zjištěna silná artoza kyčelního kloubu. Dostal injekce a léky na bolest s tím, že za pár dní se to spraví. Ovšem nespravilo. Na veterinu jsme se vrátili opět pouze na třech packách. Artróza byla v takové fázi, že na jednu packu nemohl šlápnout. Veterinář nás ovšem přesvědčil, že jsme nic nezanedbali. V tu chvíli nám bylo sděleno, že pokud injekce nepomohla, bohužel je to již v takové fázi, že jediné možné řešení je operace. Jednalo by se o operaci, kdy by byl vyměněn celý kloub za umělý, operace by byla provedena ve Vídni a vyšla by na cca 80 tisíc Kč. Máme podle mě velice upřímného veterináře, kterého si za vše, co pro našeho Bena udělal, vážím. Sám nám řekl, že kdyby byl na našem místě, desetiletého psa by tak náročnou operaci podstoupit nenechal. Na operaci jsme tedy nepřistoupili. Tím, že Benoušek přestal normálně chodit, se pro nás hodně změnilo. Procházky pro něho byly již tabu a v pohybu jsme ho měli omezovat. Jenomže jak já říkám, byl to staříček se štěnětem v těle. Naučil se žít život na třech packách. Dokázal běhat a hrát si jako za mlada.

 

Malý zázrak

Rok na to jsme seděla venku, četla si knihu a Ben ležel u mě. Najednou uslyšel psa, vstal a po 4čtyřech packách odkráčel pryč. Zůstala jsem na něho zírat. Nevěřila jsem svým očím. Pro mě to byl veliký zázrak, ale především důkaz toho, kolik síly v sobě ještě má. A těm co nám naznačovali uspání vytřel zrak, protože žil další rok a půl spokojený život na čtyřech packách.

 

I když jen ležel, měl stále chuť žít

Ve 12 letech mu zadní nohy začaly dosluhovat a byl z něho ležící pes. Dalšího půl roku tady s námi byl jen proto, protože tady být chtěl. Ukazoval nám sám, že ještě nehodlá tento svět opustit a my jsme to respektovali. Asi se ptáte, jak nám to ukazoval. Stačilo se na něj podívat - jiskřička v očích, kousání plyšáka, stále plné bříško a vyzývání k hrátkám a mazlení. Tenhle život nešel ukončit jen proto, že přestal chodit.

 

My jsme to zvládali a on taky

V květnu se mu udělal absces, který praskl a vyžádal si veterinární ošetření. Při té příležitosti jsme mu nechali udělalat všechna vyšetření, ze kterých vyplynulo jediné. Na třináctiletého psa je kromě špatných zadních no naprosto zdravý a má hodnoty mladého psa. Později mi bylo řečeno, že pan veterinář měl už tehdy trošku jiný názor, když viděl našeho Benouška. Jen to neřekl, protože jsem tam byla já, a když mě viděl, svůj názor si nechal pro sebe. Pohled na Bena možná mnohé šokoval. Jenomže my jsme ho znali nejlépe a my věděli, že tady s námi chce pořád být.

 

Byl to bojovník tělem i duší

On nám v životě ukázal, jak se má bojovat. V situacích, kdy jiní by se rozhodli trápení ukončit, jsme ani nepřemýšleli, že bychom to udělali. Každý den ukazoval neuvěřitelnou dávku sil, energie a pozitiv. Mnoho lidí nás soudilo za to, že ho týráme, ale když jsme se na něho podívali, viděli jsme šťastného psa plného energie, který tady chce zůstat. V životě je velmi těžké rozhodnout, kdy je pro psa vhodný čas odchodu za duhový most. Vlastně je to nejtěžší rozhodnutí, které majitel musí udělat. Když půl roku před jeho třináctými narozeninami přestal zcela chodit, opět jsme byli terčem blbých narážek, proč jeho trápení neukončíme. Ale opět jsme se podívali na něho a viděli jsme to, co tehdy před lety. Spokojeného psa s jiskrou v oku, plného sil a touhou bojovat, hrát si a pořád dovádět. Psa, který rozhodně tenhle svět ještě nehodlá opustit. A to jsme respektovali. Majitel, který svého psa velmi dobře zná, pozná, kdy nastane ta chvíle. A tehdy jsme věděli, že ještě nenastala. Ačkoli to byla náročná péče, nikdy nebudu litovat, protože o to déle tady s námi mohl zůstat.

 

Navždy sbohem

Jak jsem již psala, zvířata tady s námi nemohou být věčně, ale připravit se na jejich odchod nelze. Člověk ví, že to jednou přijde, především u starého psa je jasné, že to bude brzo... Ale i přesto, že to člověk ví, snaží se užít každý den a nechce myslet na to, že je pes už starý. Já sama jsem z jeho ztráty měla obrovský strach, věděla jsem, že až ta chvíle přijde, bude to pro mě těžké. Pravdou je, že to bylo mnohem těžší. Nikdy, nikdy v životě nezapomenu na jeho poslední víkend. Pátek byl zcela běžný den. Sobota byla též krásná, ještě jsme spolu dováděli a vyzýval mě ke hře. Všechno to začalo nedělí. Byla to krásná slunečná neděle, ale Beník, byl již do rána špatný. Nejedl a zvracel. Samozřejmě, že jsem měla strach, ale tak nějak jsem si myslela, že to je jen chvilkové. Za celý den se nezlepšil. Pamatuji si, že jsem ten den pekla muffiny a přísahám, že je již nikdy péct nechci. Je mi zle, jen co si na ně vzpomenu. Benoušek ležel venku na trávě, šla jsem za ním a vedle nás přistála moucha, chytla jsem ji a dala mu ji k čumáku. Vždycky by si s ní pohrál, ale tehdy ne. Nezajímala ho a já jsem věděla, že to je špatné znamení. Vždycky jsem ho dokázala i přes špatnou náladu rozdovádět, stejně jako on mě. Ale ten den ne. Nechtěla jsem si připustit, jaká je situace a vlastně jsem si to ani ještě neuvědomovala. Večer před spaním jsem se s ním pomazlila jako vždy, šla jsem spát a doufala v lepší zítřek. V pondělí byl Beneček pořád špatný, přesto ráno sežral kousek salámu a udělal mi tím strašnou radost, dal mi tím naději. Dala jsem mu pusu, řekla jsem, že to bude dobré a odešla jsem. Vyšla jsem z domu, otočila jsem se a projel mnou divný pocit. Teprve cestou do práce a v práci mi začalo všechno docházet. Postupně jsem si začala uvědomovat, že tohle může být už velmi špatné. Pořád jsem si dávala naději, že veterinář mu pomůže. Chtěla jsem jet s našima na veterinu, až přijdu z práce, ale najednou jsem měla neuvěřitelný zkrat. Poslala jsem mé rodiče na veterinu. I když jsem měla strach, jak to dopadne, doufala jsem, že ho přivezou zpět a bude zase všechno dobré. Nedokážu popsat mé pocity a ani důvod mého chování, neboť jsem měla blok, který dodnes nechápu. Měla jsem možnost odejít domů a jet s rodiči na veterinu, ale odmítla jsem. Bylo mojí povinností tam jet, ale já jsem to nezvládla. Čekala jsem, až mi rodiče zavolají, a když se mi po celém dni stráveném v nervech ozvali a mamča mi oznámila, že Beneček už je v nebíčku, můj svět, se v tu chvíli naprosto zhroutil. Dne 21. srpna bohužel přišel ten den, kdy jsme tohle rozhodnutí již udělat museli, neboť poprvé za celých 13 let jeho nádherného života nám ukázal, že síly už došly a nadešel jeho čas. A on to věděl, už nemohl.

 

Bolest ze ztráty

Neuvěřitelným způsobem lituji celého toho dne. Nejenže jsem ten den vůbec neměla odcházet do práce, ale bylo mojí povinností jet na veterinu s ním, držet ho za packu a být tam v jeho poslední chvíli. Nemohu své chování popsat jinak než velkým zkratem, který mě ovšem neomlouvá. Jak jsem psala, tím dnem se mi rozpadl svět. Rodiče vzali Benečka domů. Řekla jsem jim, že ho vidět nechci, ale když jsem přijela domů a měla jsem poslední rozhodnutí jít za ním, šla jsem. Popravdě to byla jedna z nejhorších chvil mého života, kdy jsem naposledy hladila mého nejlepšího chlupatého přítele, který už byl dušičkou za duhovým mostem. Klečela jsem nad ním a přála jsem si, aby ožil, aby otevřel očička. Bylo těžké uvědomit si, že je konec. Nejtěžší bylo zvednout se, odejít a vědět, že to bylo naposledy. Navždy spinká se svým oblíbeným plyšákem, mezi lesem a naším domem, kde navždy bude nablízku nám i lesu, který tolik miloval. Pořád tady bude s námi a vím, že kdykoli za ním budu chtít jít, mám kam jít. Na místo kde odpočívá, jsem šla pár dní po jeho odchodu a bylo to příliš brzy. Je to pořád velmi bolestivé, ale časem, až tam bude mít svůj pomníček, snad už budu mít odvahu. Myslím, že nemusím popisovat tu neuvěřitelnou bolest z jeho ztráty. Vím, že se říká, že čas rány zahojí, ale jsem člověk, který se s tím dlouho vyrovnává, a vím, že tahle bolest nikdy nepřebolí. Moje rodina a mí přátelé mě velmi podrželi. V těchto chvílích jsem poznala, kdo je opravdovým přítelem.Ne nadarmo se říká, v nouzi poznáš přítele.

 

Náhoda, nebo osud?

Druhý Ben labrador se narodil 22. 6. a přišli jsme o něho koncem srpna (21.8), stejně jako o prvního Bena dalmatina. Marley (nový pes) se narodil 21.6 a jeli jsme si pro něj zhruba ve stejnou dobu jako pro Bena labradora. Je to snad osud, nebo náhoda, že se po 13 letech situace opakuje s téměř stejnými daty? To nevím a nikdy nezjistím, jediné co vím, že bolest zůstane stejná. Víte, co je nejhorší? Že ten čas tak moc utíká, až mám strach, že jednou zapomenu na to, jaké to bylo ho objímat. Stává se mi často, že při vzpomínkách na hezké věci, už si nevzpomenu, jaké to v ten okamžik vlastně bylo. Je pro mě zcela nepředstavitelné, že už ho nikdy neuvidím, nikdy si ho nepohladím, nepomazlím se s ním a už nikdy mu do ouška nepošeptám, jak moc ho miluji. Zbyly mi jedny z nejkrásnějších vzpomínek, které budou navždycky uchovány nejen v mé paměti, ale především v mém srdci.

 

Stesk v srdci

Strašným způsobem se mi stýská, ale vím, že teď zase spokojeně běháš po lesích, jen tentokrát už bohužel po těch nebeských. Jednoho dne se v tom lese zase setkáme a půjdeme spolu na procházku, na které už navždy zůstaneme spolu.

 

Můj vzkaz pro všechny pejskaře

Pokud vás pes miluje, je ochoten pro vás udělat cokoli. To samé se očekává od vás. Proto bojujte do poslední chvíle o život vašeho psa. Pokud víte, že tady ještě zůstat chce, dejte mu šanci. Vy jste jediní, kdo ho zná nejlépe a vy jste ti, kdo to pozná. Pes je člen rodiny, který vás po celý svůj život miloval více jak sebe a dělal vás šťastnými. Obětujte tedy v jeho těžkých chvílích života cokoli, abyste ho znova udělali šťastným. Pokud svého psa znáte dobře, sám vám dá znamení, že nadešel jeho čas, tento svět opustit.

 

Bez Bena je život poloviční

Bohužel pejsci tady s námi nemohou být věčně, a ani tak dlouho, jak bychom si přáli. Když se zpětně zamyslím, uvědomím si, že můj život s Benem utekl strašně rychle. Je to jako nedávno, co jsme si ho přivezli domů, je to chviličku, co jsme spolu rostli, byli jsme oba mladí a dělali bláznivé věci. Je to jako včera, co jsme byli šťastní. Ale není to včera, není to chvíle, jsou to roky, které uplynuly jako voda. Nádherné roky mého života stráveného po boku nejvěrnějšího psího přítele. S psím přítelem, se kterým již nikdy neprožiju jedinou chvíli života, ale navždy zůstane v těch nejkrásnějších vzpomínkách a nádherné minulosti. Díky němu jsme měla takový život, jaký jsem měla. Nádherný. Bez Benouška je můj život pouze poloviční a velmi ho ve svém životě postrádám. Stále sama se sebou bojuji a snažím se s tím vyrovnat, ale je to příliš těžké. Chtěla bych pořád udělat něco víc, ale nejde udělat už vůbec nic. Bolí to a nikdy nepřestane.

 

Patří ti především dvě slova: Děkuji a promiň.

Děkuji za dokonalý život, který jsem díky tobě měla. Měla jsem po boku toho nejlepšího parťáka, bez kterého by můj život nebyl tak skvělý. A promiň za to, že jsem poslední den nedokázala být s tebou, ačkoli to měla být moje povinnost, naprosto jsem selhala a nedokázala jsem to. Promiň taky za to, že jsem na tebe zvýšila hlas, když jsi štěkal. Chtěl jsi jen pozornost a společnost. Je mi to tak moc líto a za to si s sebou po zbytek mého života ponesu tíhu výčitek. Byl jsi milionový, byl jsi jedinečný, byl jsi nejlepší.

 

Nikdy tě nepřestanu milovat.

 

Navždy sbohem zlatíčko.

 

*22.6 2004 - † 21.8 2017


Vanda Ročková
Aktualizováno: 26.10.2017 16:57:32
Napsáno: 26.10.2017 16:56:42

Forum.

Ještě nikdo nediskutoval.
Vložit příspěvek
Používejte diakritiku. HTML značky zakázány. Diskutujte pouze k tématu. Pokud máte zájem o odbornou radu, napište spíše do veterinární poradny. Zde Vám autoři neodpoví.

Vložením diskuzního příspěvku souhlasíte s pravidly vkládání diskuzních příspěvků
Prosím přihlašte se pokud chcete komentovat
Text:
 
Publikování nebo šíření obsahu muj-pes.cz je bez písemného souhlasu redakce zakázáno: muj-pes.cz © 2010
Řešení problémů, webmaster: webmaster@muj-pes.cz; Redakce:info@muj-pes.cz