Psí jatka v Chebu přerůstají v mezinárodní ostudu

Kynologickým světem hýbe aféra kolem nelegálních asijských jatek na Chebsku, kde se v otřesných hygienických podmínkách porážela zvířata, a je podezření, ze při tom docházelo k týraní. V tisku i na internetu se stále objevují periodické inzeráty výkupčích psů se stejnými telefonními čísly typu: "Koupím vašeho psa. Věk ani rasa není rozhodující." A lidem, kteří se chtějí zbavit svých nerozumně namnožených štěňat kříženců, se ozývají výkupčí, kteří se hned v první otázce otevřeně ptají po váze štěněte. Několik útulků potvrdilo, že si k nim přicházejí pro psa i Češi, u kterých je později zjištěno, že psa prodali asiatům za účelem konzumace. Přitom pro takové zvíře nelenili přijet např. z Chebu až do útulku do Prahy!
 
Vše nasvědčuje tomu, že tito psi mizejí v západočeském regionu, odkud jsou již po zabití, společně s jinými zvířaty, převáženi jinam ke zpracování či prodeji. Není vyloučeno, že část mizí i za hranice do Německa, kde patrně pro takové "konzumenty" není tak jednoduché psa sehnat a aféra přerůstá v mezinárodní ostudu, kdy začínáme mít punc národa barbarů. Útulkům se v posledních dnech z Německa dokonce ozývají telefonáty ochranářů, kteří jsou ochotni se ujímat našich psů v útulcích, protože jsou přesvědčeni, že jim zde hrozí reálné nebezpečí, že skončí na talířích.

Kolem této problematiky se rozhořely na internetu vášnivé diskuse, ze kterých vykrystalizovaly dva hlavní názorové proudy.  První hlásá celkem otevřeně to, že psa sníst je normální, psi jsou v diskusích od takových lidí označováni za tupé aportovací stroje a obtížné parazity. Tito lidé také tvrdí, že národnostní menšiny mají v naší zemi právo na své kulturní a kulinářské zvyklosti. Kynology možná překvapí, jak vysoké procentuální zastoupení má vcelku benevolentní postoj Čechů ke konzumaci psího masa. Když nahlédnete do anket pod články o psích jatkách, zjistíte dost zarážející fakt, že pojídání psů schvaluje kolem 40% lidí u nás. Druhý názorový proud konzumaci psího masa radikálně odmítá a volá po tom, aby se cizí kultury přizpůsobily našim zvyklostem a my se nemuseli bát, že naši psi někdy skončí na talíři, či nám dokonce budou pokoutně naservírováni v nějaké restauraci. Přiznávám, že tento názor je mi bližší. Pro mne je pes, nebo jakýkoliv domácí mazlíček, přítel a přátele já nejím. I podle mne je třeba ctít nejen legální zákony této země, ale mít respekt i ke kultuře, ve které žijeme.
Pes tu není jateční zvíře  přibližně od r. 1934. Není zde hladomor ani nouze, která by nás k jeho konzumaci nutila. Lékaři naopak varují před obezitou a nadměrnou konzumací masa a chorobami s tím spojenými, takže není důvod naše zvyky měnit. Pokud někdo poukazuje na vesnické psí hody, o kterých je čas od času slyšet, vnímám to tak, že je mohou pořádat pouze lidé, pro které má zvíře včetně psa hodnotu pouze na talíři. Předpokládám, že z velké části nejsou tito lidé schopni citového pouta se psem, nebo že s  těsnějším soužitím se psem nemají zkušenosti.
Pro tu část lidí, která žije se svým psem v domácnosti, je často pes vnímán jako právoplatný člen s rodiny. A je dobře známo, že dlouhodobým soužitím s člověkem se ve psu vyšlechtily infantilní rysy. Lidé při soužití se psem systematicky vybírali jedince s vlastnostmi štěněte. Takový pes byl poddajnější a ovladatelnější a byl pro člověka a jeho děti bezpečnější. Pes také jeví celoživotní chuť si hrát.  Výběr takovýchto jedinců se odrazil i ve psím zevnějšku: hodně psů má kratší čenich, širší a kulatější hlavu, a další typické štěněčí rysy.
 
Když mají zvířata i v dospělém věku tendenci chovat se jako mláďata a i tak vypadají, připadá nám to roztomilé a oslovuje to naše mateřské pudy. Musíme brát v úvahu, že v naší společnosti klesá s rozvojem civilizace původní využití psů (lov, pasení stád apod.) a současně stoupá počet psů a roste význam psa jako společníka člověka. Řada lidí se cítí osaměle a zároveň klesá porodnost, proto vás patrně nepřekvapí, že se pes ve společnosti  těší takovému postavení, jako je tomu nyní. Pak je pochopitelné, že pro milovníky psů je velmi stresující sledovat pojídání těchto ušlechtilých zvířat. Logicky se do toho nejspíš promítá i strach o osud jejich zvířat, kdyby se jim ztratila. Představa, že si někdo odchytí, ukradne či koupí jejich ztraceného člena rodiny, kterého horečně hledají, a prodá či daruje ho na maso někam, kde ho brutálně usmrtí a pozřou, je opravdu frustrující a rozdmychává kromě strachu i vztek a nenávist.
 
Nabízí se otázka, jestli něčemu takovému lze zabránit. Domnívám se, že částečně určitě ano. V současném zákoně na ochranu zvířat je  uvedena možnost humánního usmrcení  hospodářského či jatečního zvířete za účelem využití jeho produktů, ale pes není hospodářské zvíře a rozhodně ho nelze usmrcovat tak, aby trpěl. Podle novely tohoto zákona, která prošla v půli července senátem a byla schválena, se dokonce v  mění § 5, ve 3. odstavci slovo hospodářských za jatečních. Dle mého názoru by  bylo totéž třeba udělat i ve stejném paragrafu, 2. odstavci, kde je pod písmenem a) uvedeno jako důvod usmrcení využití produktů hospodářských zvířat. Pokud bude jasně vymezeno, že zabít za účelem konzumace a využití produktů lze pouze jateční zvířata, nebude třeba pachatelům složitě a většinou neúspěšně dokazovat, že zvíře bylo zabito zvláště surovým způsobem. Kočka ani pes totiž mezi jateční zvířata nepatří.
 
Je v našich rukách v jakých restauracích se stravujeme a v jakých masnách nakupujeme. Nedovedu si představit, že někdo bude dělat rozbory psího masa a stanovovat v něm po smrti hladinu stresových látek či posílat na rozbory DNA maso z restaurací, pokud zde zesílilo podezření, že toto levné a dostupné maso není jen vybranou lahůdkou pro jeho milovníky, ale může být i pokoutně servírováno i nám jako běžné jídlo - a toto se zdaleka netýká jen asijských restaurací! I pokud by se takové rozbory prováděly, tak veterinární a hygienické kontroly, které jsou kontrolovaným podnikům předem nahlášeny, vnímám jako frašku. Nechápu, že celníci mohou kontrolovat tržnice bez ohlášení, ale při veterinárních a hygienických kontrolách to možné není. Je to stejně absurdní, jako kdyby policie stíhanému dealerovi drog  nebo zloději musela oznámit předem, že na něj bude čekat za tři dny na konkrétním místě a přesvědčí se, jestli tam nepáchá trestnou činnost.
 
Podle zkušenosti z Chebu, kdy již dříve byly na skládce objeveny psí hlavy a přivolaná veterinářka MVDr. Markéta Pacltová konstatovala mimořádně brutální smrt těchto zvířat uvařením zaživa, se ani tehdy nic nedělo. Patrně by tedy zbývalo jedině někoho nafilmovat přímo při takové zabíjačce, což je zhola nemožné, zvláště v uzavřené komunitě konzumentů psího masa.
Pokud se prokáže utýrání zvířete, hrozí viníkům pouze směšný peněžitý trest či podmínka, protože soudci stále sahají v těchto případech po nejnižších možných trestech, které jim zákon umožňuje. Snad jediným řešením je tuto spodní hranici trestů zvednout, když zákonodárci nejsou ochotni tresty zvyšovat paušálně a odvolávají se na poměry v celém trestním zákoníku, kdy se musejí zachovat proporce mezi tresty za týrání a zabíjení lidí a zvířat. A celý zákoník se nikomu upravovat nechce.
 
Bohužel pak takto směšně potrestaní viníci často stupňují svou činnost, v beztrestnosti svého počínání vidí od společnosti zelenou a dle mnoha zahraničních studií velká část z nich přechází k násilným trestným činům na lidech. Dle mého názoru i z tohoto důvodu by trestné činy týrání zvířat měly být souzeny daleko výraznějšími tresty, nikoliv jen pokutami, veřejně prospěšnými pracemi a podmínečnými tresty.
 
V týrání a zabíjení zvířat také hraje velkou roli strach lidí svědčit. Mnoho tyranů je opravdu nebezpečnými a agresivními surovci, kteří zastrašují okolí. Sousedé se většinou bojí oznámit jejich činy a znepřátelit si takového člověka proti sobě. V novele, která nyní byla schválena senátem, je sice již pamatováno i na tresty pro lidi, kteří týrání neoznámí, ale z praxe víme, že i při týrání lidí, kde již tresty za neoznámení jsou dlouho uzákoněny, nepřimějí často svědky překonat strach a lhostejnost.

Myslím, že řešením by bylo, kdyby minimálně krajská města, ale lépe i okresní, musela zřídit  buď speciální poradenské místo nebo pracovníky na odboru ochrany životního prostředí či při útulku, kteří jsou schopni se zabývat případy týraných zvířat - a to jak za účelem pořízení důkazního materiálu, tak pro podání trestního oznámení a svědectví u soudu i provádění kontrol. Tito pracovníci by měli být pověřeni rovněž preventivním a osvětovými programy ochrany zvířat a dle § 19 zahrnuti pod orgány ochrany zvířat. Mohli by též kontrolovat chovatelské stanice a "množírny" psů a zabývat se významnými daňovými úniky a částečně tak potlačit nežádoucí nadprodukci psů a nelegální obchod s nimi, což by pak bohatě vydělalo na jejich provoz. V USA pracují takoví lidé jako veterinární policie s vyškolenými dobrovolníky, kteří tuto práci dělají zdarma.

Text: Mgr. Dana Bočková
www.utulky.estranky.cz
www.dejavu-clanky.estranky.cz

Foto: Eva Černohubová